FORGIVE BUT NEVER FORGET

There´s a place that I know...

15. března 2013 v 13:20 | guilty.girl |  ETC
Celé to začalo jednou písničkou, kterou rádio vyhrávalo nepřetržitě celé léto. Myslela jsem, že mi z toho přeskočí, ale nakonec to jen utvridlo mou představu o životním stylu.

Seděla jsem na břehu řeky a dívala se na průzračnou vodu a lesknoucí se kamínky na dně. Bylo to jako sledovat svět, do kterého se nebudu nikdy moct podívat. Bude svým způsobem pro mě zapovězen. Není lehké najít místo, kde byste strávili svůj život nebo alespoň jeho část. Nezáleží na místě, kde se nacházíme, ale záleží na nás samých jak k danému místu přistupujeme.

Lidé se mění a s nimi se mění i svět kolem. Je jen na nás, jestli se přizpůsobíme a pokusíme se změnit podle světa nebo změníme naše místo ve světě a pokusíme se ho "ušít si" na míru. Ať tak či onak jedna věc se nezmění, ale může být pouze potlačena. Nemůžeme potlačit svět kolem nás, který pro nás není pravý, ale můžeme potlačit své pravé já a pokusit se zapadnout do toho světa jako kousek skládačky. A když to nevyjde, zbývá jediná možnost, a sice změnit místo, kde bychom mohli žít.

Říká se, že změna je dobrá, ale pokud Vám nepomůžou přátelé, je to jako byste neprodělali žádnou změnu.

XOXO

Bye
 

Bloodlines: Indigo Spell - Kap. 1

9. března 2013 v 12:49 | guilty.girl |  KNIHOVNA
Tohle nebylo poprvé, kdy jsem byla vytažena z postele kvůli nějaké zásadní misi. Ale bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se podrobila tak osobní otázce.

"Jsi panna?"

"Huh?" Promnula jsem si ospalé oči propřípad, že tohle je nějaký zvláštní bizardní sen, který zmizí. Naléhavý telefonát mě vytáhl před pěti minutami z postele, a já stále měla malé problémy probrat se.

Moje učitleka historie, paní Terwilligerová, přistoupila blíž a znovu zašeptala svou otázku. "Řekla jsem, jsi panna?"

"Eh, ano..."

NYní jsem byla zcela probuzená a nejistě jsem se rozhlížela po vstupní hale na koleji a ujišťovala, že nikdo v okolí není svědkem tohoto bláznivého rozhovoru. Nemusela jsem se obávat. Kromě znuděného výrazu recepční ve vzdálené části haly, byla hala prázdná, protože žádný člověk při smyslech by nebyl vzhůru v noci o tomto čase. Když mě telefonát od paní Terwilligerové probudil, požádala mě, abych se tady sešly kvůli otázce "života a smrti". Neočekávala jsem, že budu podrobena výslechu ohledně méh osobního života.

Odstoupila a vydechla úlevou. "Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že jsi panna."

Přimhouřila jsem oči, nejistá, jestli bych měla být uražená nebo ne. "Samozřejmě? Co to má znamenat? O co tu jde?"

Odvrátila svou pozornost a posunula si své brýle s obroučky nahoru po nose. Vždy jí jížděly dolů. "Není čas na vysvětlování. Musíme jít." Popadla mě za paži, ale já zůstala stát na místě.

"Madam, jsou tři ráno!" A pak, bay mohla pochopit náročnost situace. "Během školy."

"Nevadí." Otočila se směrem k recepční a zavolala přes halu, "Beru Sydney Melroseovou s sebou. Paní Weathersová se může se mnou dohodnout ohledně školního rozvrhu zítra."

Recepční vypadala vylekaně, ale byla to jen studentka, která byla pověřená sedět tu celou noc. Ona se nemohla vyrovnat vzbuzujícímu respektu paní Terwilligerové, s její výškou, vytáhlá postava a ptačí tvář. Pravá autorita udržující dívky na koleji byla bezpečnostní ostraha venku, ale on jen přítelsky pokýval hlavou na paní Terwilligerovou, když mě odváděla. Přimělo mě to divit se, kolik dívek již takhle odtáhla uprostřed noci.

"Jsem v pyžamu," řekla jsem jí. Byl to poslední protest jež jsem navrhla, než jsme došly k autu zaparkovaném u chodníku. Řídila červeného Volkswagena Beetla s květinami nakreslenými na boku. Tak nějak mě to nepřekvapilo.

"Budeš v pořádku," řekla, vytahujíc klíčky od auta z obrovké sametové peněženky.

Kolem nás byla noc v poušti chladná a tichá. Vysoké palmy tvořily temné tvary, připomínajcí pavouky. Nad nimi zářil plný měsíc a trocha hvězd. Objala jsem se pažemi, dotýkajíc se županu z fleecového materiálu z jemných vláken. A pod tím jsem měla proužkované pyžamo a chlupaté bačkory. Tahle kombinace byla vhodná pro pokoj na koleji, ale nebyla praktická pro noc v Palm Springs. Celkem vzato, jít ven v pyžamu není praktické pro jakékoli místo.

Odemkla auta, a já jsem opatrně nastoupila, vyhýbajíc se prázdným papírovám kelímkům od kávy a starému výtisku Utne Reader. Moje pořádkumilovné pocity se otřásly nad tím nepořádkem, ale to byly teď ty mé poslední obavy.

"Slečno Terwilligerová," řekla jsem poté, co jsme projížděly ulicemi předměstí. "Co se děje?" Nyní, když jsme byly venku z koleje jsem doufala, že začne mluvit rozumně. Nezapomněla jsem na komentář "života a smrti" a moje nervozita vzrůstala.

Její oči zůstávaly na cestě před námi, linie jejího hranatého obličeje nesly známky obav. "Potřebuju, abys vytvořila kouzlo."

Ztuhla jsem a snažila se zpracovat její slova. Před nedávnem by ve mě toto prohlášení vyvolalo protesty a záchvaty odporu. Ne že bych teď byla v pohodě. Kvůli magii jsem stále vyšilovala. Slečna Terwilligerová učila na soukromé střední škole Amberwood během dne a v noci byla čarodějnicí. Řekla mi, že mám přirozené nadání pro magii, a nutila mě učit se nějakým kouzlům, i vůči mému nejlepšímu úsilí odolat. Ačkoli jsem měla pár dobrých důvodů, proč se chtít vyhýbat čemukoli tajemnému. Kromě vrozeného přesvědčení o špatnosti magie, jsem jednodušše nechtěla být chycena při jakékoli nadpřirozené činnosti. Už trávím svůj život jako člen tajné společnosti, která drží tajemství o upírech mimo lidský svět. Tohle a moje školní povinnosti ňeudrží nikoho dostatečně zaměstnaného.

V neposlední řadě, její trénink magie mě již dostal z mnoha nebezpečných situací, a tak jsem nebyla chipná to rychle zavrhnout. Takže její návrhy, abych praktikovala magii, nebyly tou njedivnější věcí.

"Proč byste mě na to potřebovala?" zeptala jsem se. Venku bylo jen pár aut a příležitostné pouliční lampy, vrhající strašidelná světla. "Vy jste milionkrát mocnější. Já nemůžu dělat ani zlomek věcí, které Vy ano."


"Moc je jedna věc," připustila. "Ale jsou tu také jiná omezení a faktory. Já nemůžu dělat tohle konkrétní kouzlo."

Překřížila jsem ruce a shrbila se na sedadle. Kdybych se soustředila jen na praktické aspetky, mohla bych ignorovat jak mé obavy vzrůstají. "A to nemohlo počkat do rána?"

"Ne," řekla vážně. "Nemohlo."

Něco v tónu jejího hlasu mi poslalo mrazení dolů po páteři, a já zůstala v tichosti sedět po zbytek jízdy. Mířily jsem ven z města a ředměstí do divočiny pravé pouště. Čím dále jsme jely do divočiny, tma přicházela. Poté, co jsme byly na opštěné cestě, nebyly v dohledu žádné domy a světla. Ostré pouštní křoví tvořily tmavé stíny podél silnice, což mi připomnělo krčící se zvířata, připravená zaútočit. Nikdo tu není, pomyslela jsem si. A ani nikdo v Amberwoodu neví, kde jsem.



Slečna Nakoupilová

26. února 2013 v 22:22 | guilty.girl |  ZCU
Och, dnes byl opravdu velmi působivý den. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem se dívala na až příliš sebejisté pohyby a pohledy velmi mladé paní profesorky Nakoupilové. Tak sebjistě pronášela slova, která nepřipouštěla jiný názor než její vlastní. A pokud jste si snad - nedej bože - dovolili projevit vlastní myšlenky, vykopali jste si hrob.

Její hlavní a předností je neomezená víra v sebe sama. Nepřipouští fakt, že by se mohla mýlit, že by snad neměla mít pravdu - to se jí nikdy nestalo a určitě nestane! Oh, z jak velké výšky spadne... Ale na to si budeme muset počkat, jednou si sama pod sebou uřízne větev, aniž si to uvědomí. Jak krásně zní věta: Pýcha predchází pád.

Samozřejmě, že slečna Nakoupilová má své pravé jméno legálně zaregistrované, ale nebylo by fér prozradit vše hned na začátku, ještě si toho máme hodně co povídat.

XOXO
 


Profesor Ottomann

23. února 2013 v 17:07 | guilty.girl |  ZCU
Minulý týden jsem seděla jako obvykle v malé místnosti s počítači a poslouchala rychle plynoucí slova z úst veleváženého pana Ottomanna. Nemohu vám popsat to zklamání, když jsem si uvědomila, že celých třicet minut mluví o následujcích zkouškách.

Ve třídě jsou zavřená okna a vedro je téměř k nesnesení a p. Ottomann nespřestává mučit svou třídu. Rozhlížím se po mých spolutrpitelích a vidím jak jeden znuděný výraz střídá druhý. Nikdo z nás tu nechce být. nikdo už ho dál nechce poslouchat, všichni myslíme na jediné - chci pryč!

Pozorně sleduji kývavé pohyby profesora, jak s rukou založenou v bok přechází tam a zpět po místnosti, a když si při mluvení mne palcem a ukazováčkem bradu, a snaží se nám "promlouvat" do duše, tuším neblahé následky. A ono to opravdu přichází. S velkou účastí nám ozanmuje, že nebude vypisovat další náhradní termíny, a tak nám nezbývá nic jiného než se pakovat a zmizet. Jednoduše s námi končí.

O tomto profesoru bych mohla psát dál a dál, ale nemám důvod uvádět další jeho nepěkné vlastnosti či snad dokonce zvěřejňovat jeho skutečného jméno a odhalit tím jeho totožnost.

XOXO

Modlitba kamene

18. února 2013 v 17:23 | guilty.girl |  ETC
Kámen je považován za neživou věc, která utváří krajinnou sféru, slouží jako dekorace na zahradě, přináší překážky na cestě po níž šlapeme bosýma nohama, zkrátka je mnoho faktorů, jak kámen lze identifikovat. Přeci jenom je jeden druh kamene, který nemůžeme popsat tak podrobně. "Srdce z kamene", rčení, které se často přiřazuje k necitelnému člověku. Kamenné srdce představuje dnes již zcela bezvýznamný pojem, protože je mylně používáno a někdy i zcela nevhodně.

Jak je možné říci o někom, že je necitelný, a že má srdce z kamene, nic necítí a jemu mu všechno jedno. A mnoho dalších citově podbarvených slovních obratů. Ale jak poznáme, že to co říkáme je doopravdy pravda?

Máš srdce z kamene... Ta slova jsou jako jed, který vloudí do hlavy myšlenky stejně otravné asi jako komáři v létě. Zahryznou se a nepříjemně škrábají, dokud je někdo rozevřenou dlaní nesmete. Kámen, necitelnost, krutost, tvrdost... samé záporné přídomky. Ale je jeho pravá podstata opravdu taková nebo je utvářena člověkem? Je možné říkat takové věci jen proto, že věříme, že to co říkáme je pravda? Nebo jen tím prostě dáváme formu určité věci, která se pak podle našich představ mění v to, co sami chceme. Je možné, že kameny ve své pravé, přírodní podstatě nejsou jen tvrdé a škodící? Je možné, že tohle rčení si vymyslel člověk, aby dokázal ublížit a zformulovat tak lidskou duši do podoby jakou ji známe dnes - necitelnou a chladnou?

Co když dokážeme utvářet lidská srdce podle svých neuvážených slov, a dáme tak vzniknout přerodu romanticky založeného a citlivého člověka v příšeru odolnou vůči všem okolním vlivům, vůči pocitům a emocím, a nakonec imunní i vůči společnskému životu? Pero je mocnější než meč! Chytrý člověk, který promluvil, protože odhalit pravdu umí jen málokdo, v tomto případě je to pravda, a můj překlad by zněl: Slova ublíží daleko více než jakékoli násilí.

Kamenné srdce... Ano, to člověk utváří člověka, společnost nás posilje nebo zraňuje, naše nejbližší okolí nás dokáže podržet nebo potopit až na samé dno otupění. člověk sám o sobě se nemůže stát tvorem s kamenným srdcem, vždycky se najde někdo, kdo mu pomůže.

XOXO