FORGIVE BUT NEVER FORGET

Kapitola 1

2. ledna 2013 v 20:00 | Lola Kiss |  Zamilovaná
PŘÍTEL NEBO NEPŘÍTEL
Za týden budu mít svoje první opravdové natáčení. Moje první hlavní role, a to hned v historickém filmu. Historické filmy patří do mojí kategorie filmů, které mám nejradši, protože se podle mě hrají nejsnáze.
Ležela jsem ve své růžově povlečené posteli a brouzdala po internetu. Snažila jsem se najít něco, co by mi padlo do oka. A zároveň jsem se snažila zkrátit si čas, než mě přijedou vyzvednout kamarádi na párty.
Říkala jsem jim, že po nich nechci, aby to nějak oslavovali, ale oni jinak nedali, než že se má hlavní role musí náležitě zapít. A sama proti nim nemám šanci.
Povzdechla jsem si a převalila se na záda, abych se zbavila nutkání poškrábat se na obličeji, kde mi právě usychala vitamínová pleťová maska.
Civět do stropu mi trochu pomohlo. Přemítala jsem, kdo může být ten slavný autor, který napsal knihu, podle které se točí film, a já mám hlavní roli. Mám hlavní roli! Nemůžu tomu uvěřit! Tím se mi do hlavy vloudila nepříjemná část. Budu muset vydržet hrát se svou sokyní Terezou.
Není to vlastně ani tak sokyně jako spíš holka, se kterou bychom se v jedné místnosti navzájem povraždily. Nemůžeme spolu najít stejnou řeč. Ona je hrozně arogantní a sebestředná. A hned se ke každému lísá, aby u něj získala dobré mínění.
Bývala doba, kdy jsme my dvě spolu trávily neskutečné hodiny a nikdy jsme se nenudily a měly jsme si pořád co vyprávět. Dodnes nepochopím, jak naše přátelství mohlo trvat tak dlouhou dobu.
Jednou jsme se spolu v jedné jediné věci neshodly, už ani nevím, co to vlastně bylo, a pro naše přátelství to byla poslední kapka. Předtím jsme se jen tak popichovaly a smály jsme se tomu, ale pak se to zvrtlo.
Hrát s ní mi nepřinese nic dobrého. A to má vlastně taky skoro hlavní roli, protože bude hrát mou sestru. Brr! Původně roli měl dostat někdo jiný, ale Tereza si tu roli prostě vydupala pomocí své arogantnosti, která na muže působí jako šarm? No, zkrátka tam všechny pobláznila a tak ji svěřili tu druhou "hlavní" roli.
Skoro jsme se kvůli tomu pohádaly před celým štábem, když oznamovali bližší obsazení, protože budeme muset předstírat, jak moc se máme rády. Br! Brr! Brrr!
Rozmrzele jsem vstala z postele. Na takové myšlenky zrovna teď nemám ani chuť, ani náladu, ani čas. Čeká mě párty a potřebuji se vyzbrojit pozitivní náladou.
Šla jsem se zchladit sklenkou limonády s bublinkami. Nic mi nedělá víc dobře než Mattoni s příchutí hroznového vína. Pokaždé, když se rozčílím jako by ve mně něco vzplálo a popuzovalo mě to k vzteku, který zahrnoval ničení nábytku nebo čehokoli v mojí blízkosti. Tenhle dílek, který bohužel patřil do mojí povahy, se mi zamlouval nejméně. Moje horká hlava mi nadělala hodně nepříjemností.
Ruka se sklenkou se mi přimrazila u pusy. Pohled mi přikovalo na ledničku červeně zakroužkované datum. Pavlíniny narozeniny! Úplně jsem na ně zapomněla.
"Kruci!" zaklela jsem a strhla jednotýdenní kalendář a rovnou ho jako malou papírovou kuličku vyhodila do koše. Nic pro ni nemám.
Pavlína je moje velmi dobrá a blízká kamarádka. Seznámila jsem se s ní, když jsem začínala s aerobikem. Původně jsem chtěla cvičit jenom na přístrojích a aerobik jsem brala jenom okrajově. Snažila jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo, protože už od malička, kdykoliv se o něm někdo zmínil, naskočila mi husí kůže a dělalo se mi špatně.
Jednou mi můj agent řekl, nebo spíš doporučil, že bych se měla hlavně věnovat aerobiku.
První hodina nebyla tak hrozná, ale ani tak průměrná jak bych si přála. Nemohla jsem udržet rytmus, nevycházely mi nohy, a když už jsem se něco naučila, nějaký ten krok, tak se přešlo na další a nastaly ty samé problémy znova. Trpěla jsem a pak ještě víc, když jsem měla mít další trénink.
Jednou po cvičení ke mně Pavlína přišla, ona totiž vede naší skupinu a vysvětlila mi pár základní kroků a doporučila mi nějaké kazety pro začátek a tak se z nás staly kamarádky.
Dneska už jsem na stejné rovině s ostatními a vůbec, cítím se mnohem lépe než kdykoli předtím. Nechápu, z čeho jsem měla předtím takový strach.
Možná to bylo z doby, kdy se moje kamarádka Lucka rozhodla provozovat zdravé cvičení a jednou při aerobiku mě nechtěně srazila na zem svou rukou. Musela mě vzít do nemocnice, aby mi sešili obočí.
Při té vzpomínce jsem si sáhla na levé obočí. Dneska tam mám jenom malou jizvičku, kterou dobře překryji tužkou na obočí. Lucku to moc mrzelo a s aerobikem přestala, pokud jsem byla nablízku.
Dneska bydlí se svou rodinou v Itálii. Asi se jí tam líbí. Občas si něco napíšeme, ale ani jedna nemáme moc času.
Na gauči mi přemýšlení o dárku pro Pavlu nepomohlo, a tak se není čemu divit, když jsem shodila na zem rozečtený katalog. Pro člověka, který má všechno, se těžko koupí něco, aby to dokázalo vyvolat překvapení. Ptát jsem se jí nechtěla, protože by to nebylo žádné překvapení.
Naštvaně jsem rukou shodila celou hromádku katalogů z druhé strany stolu na podlahu. Vadí mi, když na něco nemám odpověď.
Podívala jsem se na hodinky. Čas sundat masku. Alespoň něco mi zabránilo propuknout v depresivní náladu, která se může lehce zvrtnout ve vztek. Hranice je tenká.
V koupelně jsem přemítala, co si upatlám k večeři, protože vaření není moje nejsilnější stránka. Pravděpodobně to bude celozrnný rohlík se sýrem a nějaká zelenina nebo ovoce. Potřebuju stabilitu do žaludku.
Zoufalství a panika vyvolané pocitem, že nemám dárek pro kamarádku, mě ještě nepustily a tak jsem se rozhodla zahnat je osvědčeným způsobem. Sáhla jsem pro ovladač od hifi-soupravy a pustila muziku nahlas.
Nálada se změnila, tancovala jsem a vybírala nové módní kousky, které ještě nebyly oceněny a hodily by se na dnešní párty s kámošema.
Něco třpytivého, něco tmavého, něco, co bije do očí a patří nepostradatelně do nočního klubu. Díky velikosti šatníku si mohu dopřát cokoli. Miliony kombinací.
Těžká chvilka přišla až s botami. Vysoký podpatek nebo nižší? Boty co ladí ke kabelce, pásku, k tričku nebo k bundičce?
Kousala jsem se do rtu a spásná myšlenka přišla včas a zachránila mi tak rty. Když jsem nervózní, mám sklony si je klidně i rozkousat, bolet mě to začne až potom. Strašný zlozvyk. Hm… Boty budou pasovat k topu. Utvrdila jsem se pokýváním hlavy.
Nadšeně jsem poskakovala a stavěla vybrané věci vedle sebe na hromádku na fialový pult, který tvořil nedílnou část mojí šatny. Skoro tak velké jako ložnice.
Při pohledu na srovnanou řadu, mi něco chybělo. Nemohla jsem si vzpomenout co. Pak jsem se plácla do čela a uvědomila si, že tu nemám kabelku.
V rychlém rytmu jsem dotančila před komodu u dveří a nestihla jsem ani zvednout ruku, když mě vyděsilo hromové bouchání na dveře.
Nahodila jsem si srdce a kukátkem se podívala, kdo se mi to tu snaží prolomit dveře. Stál tam nějaký cizí chlap. Nikdy jsem ho tu nezpozorovala. Asi nový soused po té holce, co se odstěhovala za lepší prací. Ztišila jsem hudbu a pootevřela dveře. Líbil se mi. Tmavě hnědé vlasy, pečlivě nagelované, hodně vysoký a zelené oči.
Na okamžik ztuhl, ale následnou rekci jako úvod jsem nečekala a původní náklonnost, kterou bych si k němu bývala vytvořila, mě zchladila jako kbelík ledové vody v létě.
"Můžete mi laskavě říct, jak si to představujete? Copak je normální rušit v noci lidi, kteří potřebují pracovat?! Například mě!" Obličej se mu zbarvoval do ruda. Snad mě nepoprská. Abych se tam na místě nerozesmála a vystačila si s cukáním koutků úst, vybuchla jsem na něj taky. Nemá žádný právo tady u mých dveří na mě křičet.
"Moment! Laskavě tady přestaňte na mě křičet!" Vyštěkla jsem a chytila se okraje dveří.
"Já na Vás nekřičím, jenom Vám vyšším hlasem oznamuju, že byste si měla ten kravál ztišit nebo v lepším případě úplně vypnout." Vychládal, ale donutil mě ucuknout pod jeho skoro vražedně spalující silou zelených očí.
"Dám volume doleva, ale příště se mi nesnažte rozbít dveře! A nekřičte na mě!" Na konci věty se mi hlas vymkl kontrole a vylétl nahoru. Chtěla jsem mu zabouchnout dveře před nosem, ale jeho tón, horší než předtím mi zabránil, nechat ho vyřvat se na moje dveře.
"Klepal jsem se zvýšenou silou, protože normální klepání pro Vás není dostatečné."
Otevřela jsem pusu a chtěla mu něco nepěkného povědět. Plála jsem vztekem ještě víc než předtím. Nechtělo se mi držet plamenný jazyk na uzdě. Než jsem však stačila něco říct, práskl dveřmi s velmi zvučnou ozvěnou - brněly mi z toho uši.
Napodobila jsem ho, jako by to taky mohl slyšet, a zabouchla dveře. Hudbu jsem ubrala jenom o pár stupňů.
Nadechla jsem se a snažila položit se do víru tanečních decibelů, ale nedařilo se. Radši jsem se navečeřela a šla se připravovat na odjezd do klubu.
Všechno mi přesně vycházelo. Obléknutí, učesání, nalíčení, uskladnění nezbytných věciček do kabelky, zamknout byt, sjet výtahem dolů a nastoupit do auta. Tam mě nic nemůže vytočit.
"Ahoj Klaudie!" Sborové přivítání mi vnuklo myšlenku: Jak dlouho tohle vřelé jednohlasné uvítání cvičili?
"Zdar parto. Kam dneska razíme?" V mžiku jsem byla připoutaná.
"To bys asi neuhodla, dám ti …"
"Nechci nápovědu. Už to mám! Růžový panter."
"Správně, jsi poklad." Objala mě Nina, která seděla se mnou vzadu mezi mnou a Zdeňkem.
Ninu jsem poznala při nákupu svetru v obchodním centru, kde radila lidem, co se k nim hodí. I když to třeba lidem neslušelo, podnik potřeboval, aby se věci prodávaly.
Vybrala jsem si jednu zvláštní barvu svetru, ale Nina mi řekla, ať si ho neberu, že v krámku za rohem mají ten samý za nižší cenu.
Byla jsem jí hodně vděčná, protože mi ušetřila pětistovku. Ale taky se jí to vymstilo, někdo práskl u šéfa, co udělala a on ji nemilosrdně vyrazil. Naštěstí jsem měla kamaráda, co hledal pomocnou pracovní sílu. S Ninou jsme se brzo skamarádily. Je to moc fajn holka.
"Musíme tvůj budoucí úspěch náležitě oslavit, aby se nestalo, že si na nás jako velká filmová hvězda už nevzpomeneš." ozvala se Pavla. Toho rýpnutí jsem si nevšímala. Dneska na ně budu milá, nebudu pichlavá až sarkastická. Ale důvody by byli. Sice by nesouviseli přímočaře s nimi, ale…
"Hm. Asi máš pravdu, budu toho mít moc. Nevím, jestli bych si na vás vzpomněla." řekla jsem a můj pohled se setkal s Lukášovým ve zpětném zrcátku.
Ucukla jsem a podívala se rychle ven z okýnka. Ty jeho oči mi pořád berou dech, i když už do něj dávno nejsem zamilovaná.
Lukáš je bratr Pavlíny a v té době, kdy se mi líbil, měl přítelkyni, takže jsem ho musela nechat plavat. Teď ho beru jenom jako kamaráda.
Na chvíli jsem se zadumala, takže jsem musela rychle vyvrátit své předchozí tvrzení, aby si to nevyložili jako fakt a ne, že si z nich utahuju.
Celý autem otřásla vlna smíchu. Ti kamarádi, copak neví, že bych bez nich nedala ani ránu?
"Tak co, zvládneš být vzhůru celou noc a udržet se na nohou?" Vyklonil se za Ninou Zdenda a zablýskal očima.
"Myslím, …" Zarazila jsem se s odpovědí a Zdenda se chopil šance.
"Oh, jasně že ti pomůžu, budu tě přidržovat." Zazubil se na mě. Mířilo to nebezpečným směrem.
Se Zdendou se znám ze školy, studoval filmaření, ale přestalo ho to bavit a vydal se na přímou dráhu. Docela mu to jde. Natáčí mimo město, někde pořád jezdí a doma se objeví zřídka kdy. Teď má menší volno.
"Ne, díky." Věděla jsem, že kdybych mu to dovolila, tak by měřil moje míry. Je to srandista, ale ne každý by ho vystál a pochopil smysl jeho vtipů.
Zdenda si něco pro sebe zamumlal, a pak se na celé auto rozesmál. Nina se k němu přidala, protože to jinak nešlo. Když se začne smát, automaticky se k němu přidají i ostatní. On má takový legrační smích.
Podívala jsem se na rozptýlení z okýnka a zavrtěla se. Už tam budeme.
Lukáš mi podržel dveře od auta a spolu s ostatními jsme vyrazili užít si dnešní noc.
S Lukášem v čele jsme vešli do modře a růžově osvícených dveří, nad kterými trůnil Růžový panter s drinkem v ruce, v pravém stylu nočního klubu. To se vidí jen zřídka kdy, takovéhle vybavení v našem městě.
Pomalu jsme se přesouvali houpavým tanečním krokem k našemu kruhovému boxu, vedle tanečního parketu.
"Tak panstvo, je na čase to tu pořádně rozjet!" Zamával na nás Lukáš a poslal pro obsluhu.
Nestačili jsme se ani usadit a obsluha už tu byla. Neušlo mi, že vysoký číšník pokukuje po Pavlíně.
"Dobrý večer, co to bude?" Přejel pohledem po nás všech a zastavil se pohledem na Pavle.
"To nejlepší šampaňský!" Zvýšila hlas, aby jí bylo slyšet přes muziku. Náš číšník se ale stejně rád naklonil blíž.
"Věnuje mi oslavenkyně první tanec?" Tomu nešlo odolat.
"Jasně."
Hráli mou oblíbenou písničku. S Lukášem se mi tancuje dobře. Není to žádné prkno, ale taky žádný střelený torpédo. Ví, kam až může zajít a co má kdy udělat.
Na začátku nové písničky se k nám připojil i konec party a všichni jsme tak vířili v kruhu na parketu.
Vůbec se nám nechtělo slézt z parketu, ale už mě bolely nohy a kamarádky taky. Jenom kluci tam zůstali a balili pár holek.
Šampaňský už bylo na stole a vedle něj i skleničky. Holky přivolali kluky a mohli jsme si všichni připít na mou, pokud možno dlouhou kariéru.
"Na naši velkou vycházející hvězdu!" zařval na celý sál Zdenda a přiťukli jsme si.
Akorát začali hrát písničku od Linkin Park a nikdo z nás neodolal. Všichni museli do kola. Skleničky nám v ruce zůstaly a to po celý večer až do rána.
Tu noc toho všichni hodně vypili. Přestala jsem počítat při páté lahvi šampusu a po znělce z filmu Růžový panter, která ohlašovala půlnoc. Samozřejmě se nejelo domů autem, ale přivolaným taxíkem. Byli jsme na mol, takže aby někdo řídil, nepřicházelo v úvahu.
Zdenda a Pavla mi pomáhali do bytu. Děsně se nám pletly nohy. Málem jsme netrefili do výtahu. To vyvolalo záchvat smíchu, až jsme se složili na podlahu výtahu.
S cinknutím jsme se jen tak tak postavili na nohy. Kamarádi mi pomáhali ke dveřím, nebo to bylo naopak? Pomáhala jsem kamarádům? Nevím. Tohle mám trochu rozmazané.
Z pohybu se mi dělalo špatně, ale to nejhorší mě teprve čekalo.
"Ať žije naše hlavní hvězda!" řval Zdenda a Pavla se k němu přidala. Ozvěna otřásala celou chodbou.
"Pš!" Mírnila jsem je. "A pozor na kytičky." zašeptala jsem, když nastupovali do výtahu. Raději jsem měla mlčet. Ti dva znovu vyprskli smíchy a museli se chytat zdí, aby neupadli na zem. Nedalo mi to a přidala jsem se k nim. Řehtali jsme se společně na chodbě ještě dobrých pár minut, dokud se výtah nezavřel.
Pomalu jsem popadla dech - smích nepřestal - a soustředila jsem se na hledání klíčů v kabelce.
"Ups." Spadly mi na zem a tak jsem se pro ně sehla a spadla na zadek. Celý svět se se mnou zatočil. Stejně jsem se smála a zvedat se mi nechtělo.
Pomalu jsem se vrávoravým pohybem postavila.
Nemohla jsem se strefit do zámku. Zapřela jsem se o dveře a soustředila se na klíč a zámek. Překazil mi to nakvašený hlas.
"To jste zase vy?!" zahřmělo za mnou.
"Co je?" řekla jsem popuzeně a prudce se otočila, že se chodba rozmazala. Stát rovně mi připadalo nemožné a záchranu mi poskytly dveře. Teprve teď se mi podařilo zaostřit na rozčilený obličej, ze kterého sálal hněv. Zuřivost.
"Vy jste opilá?!" Nevěřícně zamrkal. Vystřídal ji děsný vztek, který jsem pocítila až později.
"Ne, ne. Já jsem jenom malinko bumbala." Rozesmála jsem se a ukázala mu to na prstech. Znechuceně si odfrkl a já přešla do dalšího záchvatu smíchu. Vypadal tak komicky.
"Nechám to na ráno." Zazubil se na mě a práskl za sebou dveřmi.
"No,… to je toho!" Zařvala jsem na zavřené dveře, mávla nad tím rukou, a odemkla si na pátý pokus. Málem jsem se zabila o vlastní nohy.
Doklopýtala jsem k pohovce a svalila se na ní jako pytel brambor. Přetáhla jsem si přes sebe deku a snažila se usnout. Na vanu jsem se necítila, a hrozilo by nebezpečí, že v ní usnu nebo tam někde upadnu.
Než jsem stihla zvednout těžkou hlavu a podívat se na hodiny v kuchyni, spánek mi zavřel oči. Nic se mi nezdálo. Jenom vzpomínky na oslavu a pak nic.
Vzbudila jsem se kolem poledne a hlava mi třeštila a žaludek jsem cítila úplně jinde. Dokonce i při nepatrném pohybu se mi dělalo hrozně špatně. Jako přejetá parním válcem.
Myslela jsem, že zůstanu ležet tak do večera, dokud se to nespraví, ale někdo si usmyslel, že mně tu chvilku odpočinku nedopřeje.
"Už jdu!" Rozčileně jsem vytáhla svoje tělo z teplého vyhřátého místečka, a udělalo se mi špatně. Nemohla jsem se orientovat. Hlava mi bolela, jako kdyby do mě píchaly jehly a to nepřetržité bušení na dveře tomu taky moc nepomáhalo. Málem jsem upadla.
Došourala jsem se ke dveřím a pomalu otevřela dveře. Se slovy co je. Znělo to otráveně.
"Přišel jsem Vám popřát dobré poledne!" Ty poslední dvě slova na mě zakřičel. Au! Přitiskla jsem si ruce na uši.
"Mohl byste na mě laskavě přestat křičet?" Zakňourala jsem, protože jakýkoli hlasitý zvuk mi porcoval hlavu na miliony kousků. Taky bych ho mohla pozvracet.
"To bych tedy nemohl. Alespoň budete vědět jaký to je, když někdo potřebuje absolutní ticho a toho se mu nedostává!" Pořád na mě řval a v obličeji mu bylo vidět, že mu dělá radost, takhle mě potrápit.
"Fajn." Zabouchla jsem mu dveře přímo před nosem a neušlo mi, že se mu obočí zdvihlo a vyvalil oči. Stačila jsem dojít ke kuchyňskému dřezu a bylo hotovo. Neulevilo se mi, žaludek jsem měla jako na vodě.
Protáhla jsem se, ale každý pohyb mě jenom bolel, tak jsem to vzdala a podívala se do zrcadla. Chyba! Naprosto velká chyba! Vypadala jsem jako strašidlo z hororu. Vlasy mi vstávaly na hlavě v podivných tvarech, kolem očí jsem měla černé kruhy. Katastrofa. Divím se, že se tomu nesmál.
Doklopýtala jsem do kuchyně a zakopávala o vlastní nohy. Byly tak těžké. Podařilo se mi najít si aspirin. Br! Kocovina! Proč vůbec existuje?!
Poslouchala jsem šumivý zvuk při rozpouštění zázračné tabletky a šla si připravit koupel. Asi horkou. Než jsem si stihla vzít aspirinový koktejl, musela jsem rychle na toaletu.
Ve vaně jsem nakonec usnula. Pak mi na dveře zaklepala zásilková služba. Takže jsem musela v ručníku ke dveřím. Neměla jsem ani potuchy o tom, co to je.
Později mi došlo, že to byl dárek, který jsem objednala pro Pavlínu, když jsem byla opilá.
S kamarády jsme se ještě jednou rozloučili a tentokrát jsem se vyhnula pití obloukem. Hlavně kvůli kocovině a potom taky kvůli videu, co mi ukázal Zdenda. Jak jsem vyváděla v klubu. Ostuda to nebyla, ale nejlepší nápad taky ne.
Tancovala jsem spolu s Pavlínou na stole a všichni se dobře bavili. Trochu jsme to tam rozjely. Lukáš se u toho vehementně dobře bavil a prohlásil, že takhle senzačně netancovaly ani ve filmu Divoký kočky.
Se sousedem jsme spolu ještě několikrát diskutovali, ale vyhýbám se mu. Občas je to horší a lepší. Jako na houpačce. Nevím, co si o něm mám myslet, protože většinu svého času tráví zavřený u sebe doma. Skoro ani nevychází a nikdo za ním nechodí. Vlastně jenom jeden a ten samý člověk, který mi někam uteče pokaždé, když se ho snažím na něco zeptat.
Ten člověk, který mi pořád někam utíkal. Jasně! Můj soused je mafián. To mi tak ještě chybělo. Teď mi všechno dává smysl. Přišla jsem na to tajemství, které se snaží držet pod pokličkou.
Budu si muset dávat pozor, abych si sousedské vztahy udržela na lepší úrovni. Nechci přijít k úrazu nebo nacházet výhružné dopisy a mrtvá zvířátka a … Fantazie mi vyrazila tryskem kupředu.
Mám na programu jiné úkoly. Musím si dobalit věci a vyrazit s osobním řidičem na cestu. Zítra natáčím. Ubytování je na hradě nějakého milionáře, který bude určitě hodně starý, protože kdo jiný by v dnešní době udržoval něco takového? Nikdo!
"Crrr!" Rozezvučel se nahlas a kvapně zvonek, u dveří čeká řidič, aby mi pomohl se zavazadly k autu. Pět kufrů je málo.
Posledním pohledem na sousedovy zavřené dveře jsem se ujistila, že mi žádný nervový šok a ani jiný druh nebezpečí nehrozí.
Při vybírání pošty mi pusa klesla a nemohla jsem odrhnout oči od vedlejší schránky. Sousedova schránka, ale jmenovku tam předtím neměl. Až dneska. Michael Tmavý. Takže je to natuty mafián. Utvrdila jsem se.
V hlavě mi zůstala ta nedůležitější otázka. Mám ho mít za přítele nebo nepřítele? Rozhodně by bylo dobré si to zodpovědět, ale na to mám času víc než dost. Michael Tmavý. Hm…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama