Jak je možné, že si někteří lidé přejí být neviditelní. Takový podstatný fakt, že vás nikdo neuvidí nemůže přinášet spokojenost. Nemyslí tím lidé náhodou jen dočasnou neviditelnost? V trapných situacích, kdy si nevíte rady. Ve stresových situacích kdy stojíte před publikem a máte pocit knedlíku v krku. V situacích, ve kterých jak se říká, bychom se raději neviděli. A je to tu.
Pokud bude člověk neviditelný, jak získá přátele, jak dosáhne úspěchu, jak vůbec dokáže žít bez pomoci druhých? Není přece normální pokud vám nezáleží na lidech nebo na úžasném pocitu z pochvaly. Ovšem se najdou i tací, kteří tento způsob života v osamělosti milují. A užívají si toho co mají. Jsou soběstační. Tím nechci říci o společenských lidech, že to jsou zavisláci. Ne pod pravým významem toho slova.
A přeci člověk nemůže být neviditelný, i kdyby sám chtěl a usiloval o to. Pokaždé se nějade někdo, kdo o něm ví, slyšel o něm nebo ho postrádá, protože ho nedávno viděl jak si objednává jídlo do domu. Zkrátka a dobře člověk nemůže být neviditelný ani pod nátlakem šéfa,který neustále doráží na svého podřízeného, protože se cítí být jím ohrožen.
XOXO